Akvarijní rostliny

Rostliny, pěstované v našich akváriích, jsou nejen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, kdy spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky a rostliny také svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako tzv. živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i jejich potravou.

  Dělení rostlin

Akvarijní rostliny se dají velmi zjednodušeně rozdělit do dvou hlavních skupin. Tou první jsou pravé vodní rostliny, které rostou výhradně a pouze pod vodou – submerzně. Výjimkou jsou některé jejich květy, které mohou krátce kvést nad vodní hladinou. Kořeny těchto rostlin plní v některých případech pouze funkci pro přichycení do substrátu nebo zcela chybí a rostliny tak přijímají živiny i plyny povrchem svých listů a stonků. Typickými příklady pravých vodních rostlin jsou např. druhy rodů Egeria (douška), Ceratophyllum (růžkatec), Najas (řečanka), Vallisneria (zákruticha).

Bahenní rostliny rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou. Mezi bahenní neboli tzv. obojživelné rostliny řadíme např. rody Echinodorus (šípatkovec), Cryptocoryne (kryptokoryna), Hygrophila (mokřanka), Ludwigia (zakucelka) a mnohé další.

Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, neboť rostliny se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak v převážné většině dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou, uhnívají, a při dobrých podmínkách teprve postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami. Pozor ale! V prodejnách se často nabízí skrytě či nenápadně označené různé vlhkomilné druhy rostlin, které pod vodou v akváriu trvale vůbec nerostou - viz nevhodné druhy rostlin.

  Výběr druhů

Nově založené akvárium je vhodné zpočátku osázet co největším množstvím nenáročných a rychle rostoucích submerzních druhů rostlin, jako jsou např. Egeria (douška), Ceratophyllum (růžkatec), Hygrophila (mokřanka), Sagittaria (šípatka), Ceratopteris (rohatec). I v případě, že nádrž nebude přerybněná, ryby nebudou překrmované a nové rostliny porostou dobře, tak přesto většinou dochází po krátké době k přemnožení řas. Příčinou tohoto počátečního nárůstu řas, které se vyskytují v každé nádrži i vodě, je zatím ne zcela vytvořená přirozená rovnováha. Podmínky v takovéto nově založené nádrži jsou značně nestabilní a nové rostliny nestačí spotřebovávat nadbytek vznikajících živin, které jsou ve vodním sloupci snadno dostupné řasám. V takovém případě nám mohou pomoci ryby požírající řasy, jako jsou např. krunýřovci (Ancistrus, Otocinclus), živorodka ostrotlamá Black Molla (Poecilia sphenops), parmičky (Crossocheilus, Epalzeorhynchus, Labeo), ale i drobné druhy vodních plžů. Teprve po určité době (cca 2-3 měsíce), kdy se podmínky v akváriu stabilizují, můžeme přistoupit k zasazení náročnějších a pomaleji rostoucích rostlin.

Tak jak to platí u ryb, tak i rostliny, pocházející z různých oblastí celého světa, můžeme pěstovat v jedné společné nádrži. I přestože dodržíme základní a podobné nároky pro pěstování více druhů rostlin společně, může se stát, že se některým rostlinám po čase nebude v našich podmínkách dařit. Takové rostliny nahradíme potom jinými druhy, případně se musíme s jejich neúspěšným pěstováním smířit, neboť na růst rostlin působí mnoho faktorů (intenzita a doba osvětlení, parametry vody, množství a dostupnost živin atd.), takže určit předem vhodnou kombinaci je téměř nemožné. S výjimkou velkých, solitérních druhů rostlin, si od každého rostlinného druhu pořizujeme vždy více kusů a dbáme na to, aby se posléze některý druh příliš nerozrůstal na úkor jiného. Do malé nádrže si pořizujeme alespoň 4-5 druhů, do velkého akvária klidně i 10 a více druhů rostlin. Nebojme se osázet bez obav až 3/4 plochy dna rostlinami. Na rozdíl od ryb, u rostlin totiž platí, čím více, tím lépe.

  Sázení

Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po několika více kusech. Výjimku tvoří solitérní, samostatně zasazené velké druhy (např. šípatkovce rodu Echinodorus), které kolem sebe vyžadují dostatek volného prostoru. Vysoké, dlouholisté rostliny umísťujeme do zadních nebo bočních míst, menší a středně velké druhy pak doprostřed a nízké druhy do předních částí nádrže.

Rostliny s kořenovým systémem sázíme do předem vyhloubené jamky tak, že prstem vyhloubíme ve štěrku jamku, vložíme rostlinu, kterou dvěma prsty přidržíme a opatrně přihrneme písek. Nakonec rostlinu jemně povytáhneme, tak aby šel vidět kořenový krček. Příliš dlouhé původní kořeny můžeme předtím zkrátit nůžkami nebo ostrým nožem klidně až na polovinu či třetinu původní délky, neboť po přesazení si rostlina vytvoří nový kořenový systém, zatímco původní kořeny postupně ve dně uhnijí.

Rostliny s olistěnými lodyhami (tzv. stonkové rostliny) se sází do skupin, kdy buď umístíme každou rostlinu do vlastní jamky, anebo můžeme do společné jamky zasadit několik kusů současně. Tyto rostliny se sází většinou jako řízky, kdy ze spodní části stonku odstraníme ze dvou až čtyř pater listy a v místě uzlin, zasazených do dna dostatečně hluboko, se pak vytváří nové kořeny. Rostliny do písku nikdy násilím nevtlačujeme, aby nedošlo k jejich poškození.

  Množení

Rozlišujeme dva způsoby množení akvarijních rostlin, z nichž využíváme zpravidla pouze množení nepohlavní – vegetativní, tj. množení odnožemi nebo řízky. Množení pohlavní – květy a semeny, se v běžné akvaristické praxi nevyužívá, je mnohem pomalejší a náročnější na určité znalosti i podmínky.

Nejjednodušším vegetativním množením jsou rostlinami tvořené postranní výhonky a šlahouny rostoucí v substrátu nebo se plazící po jeho povrchu. Na jejich koncích se pak vytváří mladá, samostatně zakořeněná rostlinka a výhonek pak vyráží dále, kde se postupně tvoří další nové rostliny. Je vhodné po čase takový řetězec rostlin přerušit, neboť původní mateční rostlina se příliš vysiluje, až nakonec může odumřít. Nové mladé rostliny můžeme ponechat buď zakořeněné, kdy šlahoun mezi nimi přerušíme, nebo je přesadíme na jiné místo. Příliš husté porosty rostlin pak pravidelně protrháváme. Mladé rostliny však neoddělujeme příliš brzy, měly by dosáhnout alespoň třetinové až poloviční velikosti dospělé rostliny. Mezi takto se množící rostliny patří např. zákrutichy Vallisneria, kryptokoryny Cryptocoryne, šípatky Sagittaria, z šípatkovců Echinodorus tenellus.

U dalších šípatkovců rodu Echinodorus se vytváří květní stonky, které vyrůstají nad hladinu, kde se vytváří květenství. Pokud květní stvol zatížíme a ponecháme pod vodou, vyrážejí na přeslenech nové mladé rostlinky, které odstřihneme od mateční rostliny teprve tehdy, až mají nové dostatečně velké rostliny vytvořený bohatý kořenový systém.

Další rostliny, jako např. kapradiny Microsorium, Ceratopteris nebo mokřanky Hygrophila, vytváří nové mladé rostliny přímo z pupenů na starých listech či stoncích. Dceřinou rostlinu oddělíme opět tehdy, až má tato dostatečně vzrostlé kořeny.

Dělení oddenků (rhizomů) lze použít u hnědovky křídlaté (Microsorium pteropus), anubisů (Anubias barteri), a také u mnohých šípatkovců (Echinodorus). Oddenky např. šípatkovců se mohou i samovolně rozvětvit a vytváří se na nich dceřiné rostliny. Kořeny mateřské rostliny opatrně uvolníme a dostatečně velkou mladou rostlinu odřízneme ostrým nožíkem. Můžeme také odřezat starší kus oddenku, který je již bez listů, a na tomto po čase vyraší nové listy.

Rostliny s dlouhými olistěnými lodyhami (Hygrophila, Limnophila, Bacopa, Myriophyllum, Ludwigia ad.) množíme řízkováním. Z hlavního stonku stříháme řízky z postranních výhonků, z vegetačního vrcholu rostliny nebo i z prostřední části stonku. Každý řízek by měl mít délku kolem 15 cm a alespoň 4 i více stonkových uzlin. Původní stonek můžeme ponechat zasazený, z paždí listů pak na něm vyrostou nové výhonky.

  Výživa a hnojení

Pro zdravé a bujně rostoucí rostliny, které jsou pak základem biologické rovnováhy v akváriu, je nezbytné zajistit dostatek světla, živin, vhodné dno, přiměřenou teplotu a parametry vody.

Jako zdroj živin pro většinu běžných rostlin dostačuje detrit, vznikající v akváriu z výkalů ryb a plžů, ze zbytků potravy a tlejících částí rostlin. Tyto organické zbytky musí být ale nejdříve přeměněny – mineralizovány činností nejrůznějších mikroorganizmů a bakterií na látky anorganické. Mineralizace detritu usazeného ve štěrkovém dně může probíhat pouze za přístupu dostatečného množství kyslíku obsaženého ve vodě a při mírném proudění vody. V akvarijní vodě je touto přirozenou cestou obsažen hlavně dostatek dusíku a fosforu. Dusík (N) přijímají vodní rostliny jako amonium NH4+, vznikající činností bakterií. Fosfor přijímají rostliny ve formě fosfátů a stejně jako u dusíku platí, že v akvarijní vodě je jeho obsah zajištěn v dostatečném množství a spíše pravidelnou výměnou části vody musíme udržovat přijatelný obsah obou těchto živin, tak aby nedocházelo k jejich nadbytku a hromadění. Rostliny dále vyžadují ke své výživě i stopové prvky, jako jsou zejména železo, mangan a mnohé další. Nedostatek nejdůležitějšího stopového prvku železa způsobuje chlorózu, projevující se světle nažloutlými, sklovitými listy. Řešením je v tomto případě začít rostliny přihnojovat tekutým (např. PMDD) nebo pevným hnojivem s obsahem železa včetně dalších potřebných stopových prvků. Je možné také použít recept "starých akvaristů" a do dna zahrabat kousky rezavého železa nebo hřebíky. Obsah železa ve vodě zjistíme pomocí prodávaných testů, kdy je dostačující hodnota 0,1-0,2 mg/l. Pokud je železo na neměřitelné úrovni a přesto naše rostliny rostou dobře, není třeba se tímto nějak znepokojovat a začít ihned přihnojovat. Rostliny mohou totiž i v takovém případě přijímat dostatek všech prvků včetně železa v jim dostupné formě, k čemuž nejvíce přispívá přirozenou cestou vznikající a rozkládající se detrit v akvarijním dně.

POZOR! Mnohá komerčně prodávaná hnojiva obsahují mimo jiné také nitráty (dusičnany) a fosfáty. Dusíku a fosforu je však v akvarijní vodě dostatečné množství, proto bezmyšlenkovité hnojení může vést spíše k masivnímu rozvoji řas i sinic. I u hnojiv, která nitráty a fosfáty neobsahují, však bezvýhradně platí, že méně znamená více. Pokud se tedy rozhodneme dodatečně hnojit, provádějme to raději častěji a po menších dávkách, než jednorázově zatěžovat vodu větší množstvím. Použití umělých hnojiv má svůj význam hlavně u nově založených nádrží, než se zde vytvoří dostatečné množství živin přirozenou cestou (přibližně po půl roce), dále také u akvárií s malým počtem ryb a při velmi hustém osázení náročnými druhy rostlin.

  Oxid uhličitý

Jednou z nejdůležitějších živin pro rostliny je oxid uhličitý - CO2. V akváriu vzniká přirozenou cestou jako odpadní produkt při dýchání ryb a dalších živočichů, ale i všech mikroorganizmů či bakterií včetně samotných rostlin. V přírodě i v akváriu může někdy nastat určitý nedostatek oxidu uhličitého. V takovém případě, pokud jsou ve vodě rozpuštěné hydrogenuhličitany, je některé druhy rostlin využijí jako zdroje CO2, kdy se pak nerozpustný uhličitan vápenatý CaCO3 vysráží na osvětlených částech listů rostlin ve formě drsného, bílého povlaku, jakoby "prášku". Tento jev se nazývá jako tzv. biogenní odvápnění, které je nejvíce patrné u rostlin rodů Vallisneria, Egeria, Echinodorus i dalších. Současně v tomto případě také kolísá hodnota pH a zároveň tímto rostliny dokážou snížit uhličitanovou tvrdost vody, takže pak částečně klesá i celková tvrdost vody. Řešením je v takovém případě buď snížit intenzitu osvětlení v nádrži anebo uměle sytit vodu oxidem uhličitým. Více o různých metodách přidávání CO2 do akvária se dozvíte na mnoha osobních stránkách akvaristů. Toto umělé doplňování CO2 není však tím jediným a zázračným způsobem, jak zajistit bezproblémový růst rostlin. Má to svůj smysl a význam hlavně v nádržích velmi hustě zarostlých náročnými rostlinami a s malým počtem ryb – tzv. holandská či rostlinná akvária. Některé technicky dokonalé a automatizované způsoby dodávání CO2 mohou být finančně velmi nákladné, naproti tomu levná metoda, pomocí kvašení kvasnic v umělohmotné láhvi s cukrem a vodou, je zase nespolehlivá a nepohodlná. V nočních hodinách by se mělo sycení CO2 přerušit, neboť fotosyntéza přes noc neprobíhá a rostliny naopak spotřebovávají kyslík, čímž může nastat jeho nedostatek a dojít až k úhynu ryb udušením. Při hnojení oxidem uhličitým je také potřeba zajistit dostatečnou intenzitu osvětlení, aby rostliny dokázaly, díky rychleji probíhající fotosyntéze, volný CO2 zužitkovat. Zároveň ale budeme mít posléze více práce s udržováním a protrháváním bujně rostoucích rostlin. Pokud se však spokojíme s pomaleji, ale přesto dobře rostoucími rostlinami, můžeme i při nižší intenzitě osvětlení dosáhnou stejně dobrých výsledků i bez umělého sycení oxidem uhličitým.

  Řasy

Řasy, vyskytující se více či méně v našich akváriích, nedělají akvaristům většinou příliš radosti. Řasy jsou vlastně také rostliny, ale jednodušší stavby těla a mají životní nároky (světlo, oxid uhličitý, živiny) na mnohem nižší úrovni než vývojově výše postavené vodní rostliny. Ve volné přírodě jsou řasy hlavním producentem kyslíku a význam rostlin, pěstovaných v akváriích, je tam mnohonásobně menší. Řas existuje několik set tisíc druhů a jejich přesné botanické zařazení nemá pro akvaristy podstatnější význam. Níže uvedené rozdělení je pouze velmi zjednodušené, podle převládajícího zbarvení a vzhledu.

Zabránit zavlečení řas do našeho akvária či úplně řasy posléze zlikvidovat, je beznadějné a marné. Mikrospory řas jsou pouhých několik tisícin milimetru malé a přenáší se vodou i vzduchem, na rostlinách, na dekoraci i s potravou. V každé nádrži je tak skryto mnoho různých druhů řas, které se pak v příznivých podmínkách dokážou velmi rychle rozrůstat. Vhodné prostředí pro řasy vzniká hlavně při nadměrném počtu ryb a jejich překrmováním ve spojitosti s nedostatečnou pravidelnou výměnou části vody. Svůj vliv má i příliš intenzivní umělé osvětlení nebo nevhodně umístěná nádrž (dlouhodobě dopadající přímé sluneční světlo). To platí avšak i naopak, kdy při nedostatku světla strádají mnohé rostliny a začnou převažovat zase jiné druhy řas. Velmi příhodné pro řasy jsou také podmínky v čerstvě založených akváriích, kde se zatím dostatečně neuchytily nové rostliny. Při potírání již přemnožených řas nám velmi dobře poslouží některé ryby a plži, pro které jsou řasy důležitou složkou potravy. V boji s řasami se vyhýbáme použití nejrůznějších chemických přípravků, které omezují nejen řasy, ale škodí i rostlinám či živočichům. Tímto způsobem totiž řešíme již jen následek přemnožení řas a nikoliv jeho prvotní příčinu. Nadměrnému růstu řas zabráníme nejlépe změnou podmínek pro jejich růst, tzn. zejména snížením množství jim dostupných živin a jednoznačně nejdůležitějším faktorem omezujícím růst řas je dostatek zdravých, dobře a rychle rostoucích rostlin.

• Hnědé řasy (rozsivky) - Jedná se o tenké hnědé povlaky řas na stěnách, dně i rostlinách. Příčinou jejich růstu je nedostatek světla a pro zabránění jejich výskytu postačí tedy většinou zesílit intenzitu osvětlení. Požírají je plži, z ryb zejména krunýřovci Ancistrus.
  
  
• Černé štětičkové řasy (ruduchy) - Vyskytují se na starších listech rostlin, kamenech a dekoraci jako tmavá vlákna, zbarvená černě, hnědozeleně i hnědě, rostoucí v souvislejších porostech nebo také jako chuchvalce až členitě rozvětvené svazky. Ruduchy pevně drží na podkladu a zejména z rostlin je nemožné je odstranit bez poškození listů. Řasožravé ryby ani plži si jich ve větší míře nevšímají. Jedinou výjimku tvoří vyhladovělá parmička siamská Crossocheilus siamensis, která je účinným likvidátorem nejen těchto řas. Ruduchy se vyskytují i v dobře udržovaných akváriích, kde se pomaleji rozrůstají většinou jen na starších listech pomalu rostoucích druhů rostlin, které pak stačí pravidelně odstraňovat. K možným příčinám růstu různých druhů ruduch patří mimo jiné také rozvířené částečky organického kalu a detritu usazené na listech rostlin, dále zbytečně silné proudění vody, a také přehnojení vody kapalnými umělými hnojivy s obsahem železa.
  
  
• Zelené řasy - Rozlišujeme několik různých typů zelených řas:
  
  
  • vláknité zelené řasy - Patří sem zelené řasy s různou délkou jednotlivých vláken, od kratších přisedlých řas rostoucích v souvislých plochách, přes různé zelené chomáče, až po velmi dlouhé vláknité řasy. Mezi příčiny přemnožení těchto řas patří příliš silné osvětlení nebo nadbytek dopadajícího slunečního světla, přehnojení umělými hnojivy pro rostliny, překrmování ryb, nedostatečné odkalování detritu a zanedbaná výměna vody. Jsou časté v nově založených nádržích, kde po stabilizaci podmínek po čase ustupují a mizí i díky konkurenci vyšších vodních rostlin, za předpokladu jejich bezproblémového růstu. K jejich potlačení nám poslouží mnohé druhy ryb, pro které jsou řasy vítaným zpestřením jejich jídelníčku: např. živorodky ostrotlamé Black Molly (Poecilia sphenops), mečovky (Xiphophorus helleri), krunýřovci (Ancistrus, Otocinclus), parmičky (Crossocheilus, Epalzeorhynchus, Garra) nebo čichavci líbající (Helostoma temmincki). Ze skla se tyto řasy dají snadno mechanicky odstraňovat magnetickou nebo molitanovou stěrkou. Volně plovoucí velmi dlouhé vláknité řasy namotáváme na dřevěnou špejli nebo nepoužitý zubní kartáček.
    
    
  • plošně přisedlé zelené řasy - Jsou plochého, okrouhlého tvaru, pevně přirostlé na dně, kamenech, skle i na starších listech rostlin. Vytváří se jako malé, světle či tmavě zelené jednotlivé tečky, které se velmi pomalu rozšiřují, až mohou vytvořit souvislý povrch. Tyto řasy jdou z podkladu odstranit jen velmi ztěžka. Ze skla je seškrabujeme stěrkou se žiletkou, z kamenů kartáčem, ryby ani plži je nepožírají. Z listů rostlin odstranit nejdou, takže pouze opakovaně odstraňujeme řasami velmi porostlé celé starší listy rostlin. Masivní invaze této řasy zpravidla nenastává, roste totiž velmi pomalu, i když vytrvale. Na rychleji rostoucích rostlinách nemá čas se uchytit. Podmínky pro růst těchto řas jsou podobné jako u výše uvedených vláknitých řas.
    
    
  • mikroskopické zelené řasy - Tzv. zelený zákal vody vzniká při přemnožení různých druhů plovoucích mikroskopických řas, kdy se voda pak podobá až neprůhledné, zelené kaši. Příčinou invaze je nadbytek živin (fosfor, dusík) a silné přirozené nebo umělé osvětlení. Nápravu lze provést několikadenním vypnutím osvětlení, případně až úplným zatemněním nádrže do doby, dokud zákal nezmizí (cca 5-7 dnů). Během této doby musí běžet naplno filtrace či silné vzduchování a vyloučíme krmení ryb. Můžeme být bez obav, rybám ani rostlinám tato "procedura" neublíží. Posléze pak nádrž důkladně odkalíme a vyměníme část vody. Pokud však následně nezměníme podmínky v akváriu, hlavně množství živin a světla, zákal se může objevit znovu.

  Sinice

Sinice Cyanobacteria (nazývané jako tzv. modré řasy, drkalky) vytvářejí modrozelené, světle nebo tmavě zelenavé, ale i hnědočerně zbarvené, mazlavé povlaky, složené z velmi jemných hustých vláken (jakoby pavučin), které se velmi rychle rozšiřují po dně a dekoraci, na kamenech i na rostlinách. Jiné druhy sinic se vznášejí volně rozptýlené ve vodě nebo plavou přímo na hladině (tzv. "kvetoucí voda" v některých našich venkovních nádržích a rybnících). Nejedná se o klasické řasy, ale o jednobuněčné organismy podobající se svou stavbou buněk bakteriím. Při přemnožení mohou být sinice i toxické pro ryby a jejich povlaky brání růstu rostlin. Sinice se vyskytují jak v prostředí staré, neudržované nádrže s nadbytkem odpadních produktů, tak jako jim mnohdy vyhovují i podmínky v nově založeném akváriu s nestabilním prostředím. Jejich vývoj podporuje voda s vysokým obsahem fosfátů nebo dusičnanů, nedostatek kyslíku, dlouhodobě příliš vysoká teplota vody i stojatá voda s nehybnou hladinou. Proti sinicím je nejvhodnější bojovat častým mechanickým rozrušováním a odsáváním jejich povlaků, a to i několikrát denně. Výměnu vody je vhodné provádět častěji než obvykle, akvárium silně provzdušňujeme pomocí filtrace nebo vzduchováním, voda i hladina musí být v neustálém v pohybu. Jednoduše řečeno - nenechat sinice v klidu. Občas doporučovaná likvidace sinic pomocí různých antibiotik je sice méně pracná (pokud se zdaří), ale má svá úskalí v tom, že sinice si mohou vytvořit vůči antibiotikům rezistenci a po čase, pokud se nezmění celkové podmínky, je máme v akváriu zpět, tentokrát již ale mnohem odolnější.