OFRII.com - Akvaristika - Akvarijní ryby

Akvarijní začátky

Založit akvárium se některým začátečníkům a laikům zdá být velmi jednoduché. Takový nepoučený nastávající akvarista si koupí nádrž, techniku a nějakou tu dekoraci. V tom nejhorším případě dokonce ihned přináší z obchodu i živé ryby. Po nainstalování techniky, nasypání písku a napuštění vody, která je upravena přípravkem doporučeným prodavačem, se zasadí nějaké "kytky" a pro ně přidá umělé hnojivo. Posléze dojde také nedočkavě a netrpělivě k vypouštění prvních ryb. Ty se ovšemže neopomenou ihned řádně nakrmit. A do několika dnů či týdnů je rázem zaděláno na mnoho problémů. Voda se kalí, zařasené rostliny vlají v silném proudu vody, až záhy dochází k prvním úhynům ryb. V lepším případě pak takový začínající akvarista hledá rychle informace, co bylo špatně a jak to napravit. V tom horším případě je takovéto akvárium i jeho osazenstvo odsouzeno ke zkáze a podobný "rádoby" akvarista se svým rozmarem brzy skončí. Aby podobné katastrofické scénáře nenastaly, tak proto vznikla nejen tato stránka, která je určena jak pro ty novopečené akvaristy, kteří postupují rozvážněji a před svými začátky si chtějí něco přečíst, tak pro ty, kteří už mají nějakou tu chybu za sebou a neví jak dál.

Výběr nádrže

Samotné akvárium je nejvýhodnější si pořídit přímo u odborných firem zabývajících se výrobou akvárií, případně i v různých sklenářstvích, kde pak získáme především nižší cenu než v mnoha akvarijních prodejnách. Je možné si vybrat z nejrůznějších standardních velikostí a tvarů, avšak můžeme si také nechat zhotovit nádrž na zakázku, podle námi požadovaných rozměrů. V dřívějších dobách používaná tzv. rámová akvária přináší po čase vždy řadu problémů, buď s utěsněním skel a nebo s korozí kovových rámů. Proto je vhodnější, pokud se nám nabízí možnost pořídit si levně takovou nádrž, ať už darem nebo za nízkou cenu, raději tuto odmítnout a investovat více peněz do úplně nové lepené nádrže. Zruční kutilové se mohou také pustit do lepení vlastní nádrže vhodným silikonovým kaučukem. Pokud je nabízeno za nižší cenu starší lepené akvárium, je potřeba jej důkladně prohlédnout. Dáváme si pozor na škrábance, kvalitu lepených spojů, drobné praskliny, a také by světlé lepidlo ve spojích nemělo být přespříliš prorostlé řasou. Pozor také, pokud by někdo nabízel bývalé terárium s nedostatečnou tloušťkou skel, kdy hrozí prasknutí při naplnění vodou! U středních a velkých nádrží se podél horního okraje lepí úzké pásky skla. Důvodem je zabránění nadměrnému průhybu čelních skel při naplnění vodou. Výhodou těchto podélných výztuh je také to, že se na ně mohou snadno pokládat krycí skla. U velmi velkých nebo dlouhých akvárií bývá také nalepený na tyto podélné výztuhy ještě napříč jeden či dva pásy skla.

Tabulka - orientační potřebná tloušťka skel v mm vzhledem k rozměrům akvária (podle Loderstedta)

Výška cm	Délka cm
Výška cm	40	50	60	70	80	90	100	110	120	130	140	150
30	3,3	3,8	4,1	4,2	4,4	4,6	4,9
40		5,1	5,6	6,0	6,3	6,5	6,7	6,7	7,0	7,1
50			6,5	7,2	7,7	8,2	8,4	8,7	8,9	9,1	9,2
60				8,5	9,3	9,7	10,2	10,7	11,1	11,4	11,6	11,7
70					10,0	10,9	11,6	12,2	12,7	13,1	13,4	13,6

Pokud je tedy zamýšleným cílem tropická sladkovodní společenská nádrž, je rozumné si pořídit akvárium o velikosti minimálně kolem 100 litrů, raději však i větší. Malá celoskleněná tzv. litá akvária nebo menší lepené nádržky jsou vhodné pouze pro krátkodobou karanténu nebo léčbu (a i tehdy pouze pro malé rybky), případně pro výtěry některých druhů ryb, nebo jako nádrže pro prvotní odchov rybího potěru. U malých nádrží se vystavujeme častým problémům s dlouhodobým udržováním potřebné biologické rovnováhy. Vzhledem k malému objemu vody může docházet oproti větší nádrži ke znatelným výkyvům teploty i kvality vody. Malá akvária jsou často rychle přeplněna mnoha druhy ryb, které akvarista touží chovat, i když většina vyžaduje podstatně více prostoru. Ve stísněných podmínkách s několika málo desítkami litrů vody pak ryby nejenže zakrní ve svém růstu, ale jsou neustále stresovány, dožívají se kratšího věku, jsou podstatně náchylnější k nemocem a k napadení parazity. Jakákoliv chyba nebo zanedbání ze strany chovatele se v malém akváriu projeví velmi rychle a s tragičtějšími následky. Při volbě rozměrů zohledňujeme také nároky na počet chovaných druhů ryb.

Přibližné rozdělení velikostí nádrží dle jejich objemu:

malé akvárium: do 100 l
středně velké akvárium: 100 - 200 l
velké akvárium: 200 - 500 l
velmi velké akvárium: 500 l a více

Co se týká tvaru nádrže, tak nejběžnější je tvar hranolu. Dále se nabízí různě zkosené, panoramatické a rohové nádrže. U atypických akvárií z ohýbaného skla (vně či dovnitř vypouklá čelní stěna) dochází k mírně zdeformovanému pohledu. Naprosto nevhodné a nepřirozeně působící jsou kulaté skleněné koule. Nedoporučuji také příliš úzká a vysoká akvária napodobující plochý obraz. Výška akvária by neměla přesahovat jeho šířku - hloubku. Širší nádrže se mnohem lépe prostorově zařizují, neboť dno i hladina mají mnohem větší plochu. Také musíme brát v potaz to, že u velmi vysokých nádrží je výška vodního sloupce nad 60-70 cm spojená s problémy se zajištěním dostatečné intenzity osvětlení a obtížná je také údržba takto vysoké nádrže.

Materiály používané na stavbu nádrží

Většina akvárií je skleněných, ovšem není sklo, jako sklo.Nejběžnější sklo používané v akvaristice je typ Float ( plavené sklo ). Má ovšem jednu nepříjemnou vlastnost a to je zabarvení do zelena. Ve sladkovodní akvaristice tento efekt není tolik znatelný, jako v mořských akváriích. Proto se při stavbě mořských nádrží využívají skla, která jsou ochuzena o oxid železa ( způsobující zelené zabarvení ). Tato skla jsou náročnější na technologii výroby a proto jsou dražší. Z tohoto důvodu jsou některá akvária stavěna z obyčejných skel a jen to čelní je ze speciálu. Komerční názvy těchto skel jsou optiwhite, ultrawhite nebo diamant. Rozdíly v barevnosti jsou vidět na obrázku. Kromě ceny je ještě další nevýhodou těchto skel jejich menší tvrdost. Při neopatrném čištění je tedy vyšší riziko poškrábání.

Umístění akvária

Při umístění akvária musíme brát v úvahu nejen jeho estetické působení v bytovém interiéru, ale také mnohé další faktory. Akvárium by v žádném případě nemělo stát přímo před oknem nebo v jeho těsné blízkosti, aby na něj nedopadalo po celý den přímé sluneční světlo. Vhodná je boční nebo protější strana v místnosti vzhledem k oknu. Nemusíme se vůbec obávat tmavších míst. Dostatek světla nám totiž zajistí vhodné umělé osvětlení. Pro klid ryb v našem akváriu je také důležité umístit nádrž na co nejméně rušné místo.

Dále je potřebný dostatek prostoru kolem akvária, zejména nad ním. Při stísněném nedostatečném prostoru můžeme mít potom problémy s údržbou a čištěním takové nádrže. Boční stěny potřísněné stékající vodou, které nejdou očistit, působí také nepěkně. Samozřejmostí je blízký přívod elektřiny a přístup k vodě i k odpadu. Umístění akvária přímo na nábytek je možné pouze u nábytku s odolným povrchem, na kterém případná ukáplá voda nenapáchá žádné škody. Rozhodneme-li se pro samostatně stojící nádrž s vlastním podstavcem, máme na výběr z několika možností. Pořídit si buď již hotový komplet akvária s velikostně odpovídajícím stojanem, a nebo si můžeme nechat vyrobit takový podstavec na míru u stolaře. Zručnější kutilové se mohou pustit do svépomocné výroby takového stojanu. Výhodou tohoto samostatného stolku je i vnitřní ukládací prostor, který lze využít pro umístění nejrůznějšího příslušenství, bez kterého se žádná nádrž neobejde.

Akvárium nezapomeneme podložit měkkou podložkou (tenký polystyren, plstěný koberec, karimatka apod.), která zabrání případnému prasknutí dna nádrže při jakékoliv nerovnosti na podstavné ploše. U velmi velkých nádrží nad 500 litrů musíme brát v úvahu také nosnost podlahy. Je třeba počítat s tím, že váha např. 500 l velké nádrže napuštěné vodou se vším všudy (štěrkové dno, kameny, masivní stojan a další) se může pohybovat okolo 700 kg i více. Takto velká akvária stavíme pak k nosné zdi, nikoliv k příčkám nebo doprostřed místnosti.

Osvětlení

Při zajišťování vhodného osvětlení se nelze spoléhat pouze na denní světlo a je tedy nezbytné si vypomáhat umělým osvětlením. Pouze u malých akvárií postačují klasické případně moderní "úsporné" žárovky. Klasické žárovky jsou však nevhodné, hlavně vzhledem k jejich krátké životnosti, energetické náročnosti i nadměrné produkci tepla. U převážné většiny nádrží jsou tedy nejvýhodnější a často jedinou alternativou zářivky. Již při koupi naší nádrže musíme tedy počítat s nutností pořízení horního krytu akvária včetně osvětlení. V nabídce akvarijní techniky je výběr z mnoha nejrůznějších typů osvětlovacích krytů, které je vhodné si pořídit zároveň již s akváriem. Vybírejme však jen ty kryty, které disponují dostatečnou intenzitou osvětlení, případně u nich existuje v případě potřeby možnost přidání dodatečného zdroje světla. Naprosto nevhodné jsou "profesionálně" vyráběné kryty z vytvarovaného černého plastu, osazené jedinou zářivkou, uvnitř bez jakékoliv odrazové reflexní plochy a bez možnosti případného rozšíření o další trubice. Intenzita takovéhoto osvětlení může být hlavně vzhledem k požadavkům rostlin nedostačující. Pro technicky zdatné akvaristy se nabízí také možnost, vyrobit si kryt s osvětlením svépomocí. Vždy ale musíme pamatovat na bezpečnost elektroinstalace! Spodní hrana krytu by měla přesahovat kousek níže pod hladinu vody v akváriu. Zamezí to rušivému prosvítání světla a skryje se nejen samotná hladina, ale i případné podélné skleněné výztuhy.

Na otázku, jaký typ zářivek použít, postačí napsat, že opravdu nejvýhodnější, a to jak cenově, tak svými parametry, jsou běžné bílé odstíny trubic od renomovaných výrobců (Philips, Osram, Narva ad.). V žádném případě se nenechejte nalákat doporučováním nejrůznějších "speciálních", "akvarijních" typů zářivek, podporujících prý růst rostlin nebo vybarvení ryb apod. Tyto "speciály" jsou jednak několikanásobně dražší než běžné trubice, přičemž ale mají výrazně nižší světelný výkon (svítivost) i životnost oproti standardním zářivkám. Již při výběru akvária je zároveň také vhodné vycházet z délky standardně nabízených typů zářivkových trubic: 60, 120, 150 cm. V těchto rozměrech je totiž nesrovnatelně širší výběr mnoha různých typů odstínů a vůči nestandardním délkám jsou tyto zářivky také podstatně levnější. To platí u zářivek typu T8 (průměr trubice 26mm). Novější zářivky typu T5 (průměr 16mm) mají běžné rozměry: 55, 85, 115, 145 cm. Z moderních typů bílých zářivek doporučuji instalovat tzv. třípásmové zářivkové trubice - označované číselnou řadou 8xx, případně i plnospektrální typy 9xx (platí pro T5 i T8). Z těchto doporučuji používat teple bílé odstíny, případně jejich kombinace s jinými odstíny bílé barvy. Označování odstínů bílé je uvedeno níže v tabulce, kdy se zpravidla jedná o rozlišování posledního dvojčíslí (např. Osram Lumilux T8, 18W/830). Pro dobrou kondici ryb a rostlin je přitom naprosto jedno, jaký tón bílé barvy zvolíme. Není totiž pravdou, že např. namodrale svítící denní bílá podporuje více růst řas než jiné odstíny. Teplé tóny svým světlem podobným žárovkám jsou však nejpříjemnější pro oči i pro přirozené podání barev.

Co se týká často uváděného údaje, kolik wattů (W) na 1 litr vody, nebo-li kolik použít zářivek, je velmi těžké zjednodušeně odpovědět. Záleží nejenom na objemu akvária v litrech a na typu použitých zářivek, ale podstatný vliv mají také výška vodního sloupce, vzdálenost krytu od vodní hladiny, vnitřní odrazová plocha krytu, množství a druh pěstovaných akvarijních rostlin atd. Velmi orientačně postačí svítit u zářivek 0,25 - 0,5 W na 1 litr vody, při individuálním posouzení výše uvedených okolností. Pouze pro akvária s velmi náročnými rostlinami a pro tzv. holandská rostlinná akvária je nutné instalovat silnější osvětlení. Taktéž velmi vysoké nádrže (s výškou 60-70 cm) vyžadují použití silného zdroje světla (výbojky). Dále je potřeba brát v potaz světelný výkon - svítivost zářivky v lumenech (lm). Při porovnání zářivek se stejným příkonem ve wattech (W), se totiž potom tato hodnota u různých typů (např. standardní bílá versus některý typ "speciálky") může až několikanásobně lišit. Takže pak postačí svítit "obyčejnými" typy zářivek jen 0,3 W/l, zatímco při použití "speciálních" nám ani 0,5 W/l i více nedodá dostatečné množství světla. Respektive ono to nějak svítit bude, ale nebude se zdárně dařit růstu mnoha druhů rostlin. Pokud máme tu možnost, volíme raději naddimenzovaný počet zářivek při prvotním návrhu nebo při samotné koupi osvětlovacího tělesa. Později je vždy snadnější intenzitu osvětlení podle potřeby snížit ubráním (vypnutím) některé ze zářivek, než naopak pracně přidávat do již hotového krytu další zářivku. Doba svícení by se měla podle podmínek pohybovat v průměru kolem 12 hodin denně - nepřetržitě. Nezbytným doplňkem osvětlovací soustavy jsou tedy i elektronické nebo mechanické spínací hodiny, které zajistí pravidelné rozsvěcování a zhasínání.

Dále nesmíme opomenout také krycí skla, která zamezují nadměrnému odpařování vody a chrání tím vnitřek osvětlovacího tělesa. U se shora otevřených nádržích osvětlovaných samostatnou světelnou rampou nám skla zase zabraňují usazování prachu a hlavně znemožňují rybkám vyskakování z nádrže. Alespoň jedno krycí sklo nezapomeneme v rohu nechat kousek seříznout - vzniklým otvorem pak vedeme přívody elektřiny k topítku, filtru, hadičky apod. Pouze u velmi těsných krytů s vodotěsnými paticemi pro uchycení zářivek není nutné krycí skla používat. Pravidelná údržba vnitřní části takovéhoto osvětlovacího krytu včetně zářivek je však i v tomto případě nevyhnutelná, stejně jako u krycích skel (usazený vodní kámen, plísně, řasy, prach).

Vytápění

Převážná většina tropických sladkovodních ryb vyžaduje určitou stálou teplotu vody, která se pohybuje v rozmezí kolem 22-26°C podle nároků jednotlivých chovaných druhů ryb. Tuto vhodnou teplotu nám zajistí nejlépe ponorné elektrické topítko se zabudovaným termostatem. Nedoporučuji dříve vyráběná a nyní ještě občas také nabízená samostatná topítka bez termostatu. Na trhu existuje nepřeberné množství různých značek a typů. Vybíráme však především podle výkonu topítka ve wattech (W). Pro většinu nádrží v běžně vytápěných místnostech postačí výkon kolem 0,5 W na 1 litr objemu nádrže. U akvárií umístěných v chladnějších prostorách volíme pak odpovídající vyšší výkon topítka a naopak. Dalším nezbytným doplňkem v akváriu, i pokud máme topítko s termostatem a stupnicí nastavené teploty, je také teploměr. Může se totiž lišit teplota nastavená na stupnici termostatu a skutečná teplota vody v akváriu. To platí hlavně při nižší okolní teplotě vzduchu v místnosti, kdy může být při nedostatečném výkonu topítka takový rozdíl dosti podstatný.

POZOR! Při snížení hladiny vody v akváriu (odkalování, výměna vody) nezapomenout topítko odpojit od elektrické sítě!!!

Přes letní období je možné topení nechat zcela vypnuté. Zato se však objevují časté dotazy, jak chladit vodu v akváriu při velmi parných dnech?

Vzduchování

K čemu nám slouží a proč je nutné mít v akváriu vzduchování? V akváriu, které je pouze více či méně dokonalou napodobeninou živé přírody, je na rozdíl od přirozeného prostředí na malém prostoru velké množství živočichů a organismů vyžadujících dostatek kyslíku. Zároveň je také potřeba zajistit určité minimální proudění vody a její rovnoměrný pohyb po celé nádrži.

Nejsnadnější a nejlevnější varianta jak toho docílit, je pomocí membránového vzduchovacího motorku vhánět hadičkou vzduch do nádrže přes vzduchovací kamínek. Určitou nevýhodou některých levných membránových kompresorků je jejich hlučnost, kterou můžeme částečně snížit měkkým podložením motorku, např. molitanem. Samotnému bublání vody však bohužel zamezit nejde. Při nákupu těchto motorků si všímejme u jednotlivých typů také dostupnosti náhradních pryžových membrán, které je po určité době nutné vyměnit. Proud bublinek stoupajících ode dna ke hladině by samozřejmě neměl být příliš silný, aby se rybky necítily jako v horském potoce. Regulaci nám zajistí škrtítko, případně některé typy vzduchovacích kompresorů bývají vybaveny již přímo regulačním ventilem. Stejně tak jsou škrtítka nutná v případech, kdy používáme motorek současně k pohonu vzduchem poháněného filtru zároveň se vzduchovacím kamínkem. Pokud máme vzduchovací motorek umístěn pod úrovní hladiny, je nutné si pořídit také zpětný ventil, který zabraňuje nežádoucímu vniknutí vody samospádem z nádrže do motorku při vypnutí proudu.

Lze sice namítnout, že funkce, které nám zajišťuje vzduchování, lze nahradit vhodnou filtrací, čímž se také docílí dostatku kyslíku, pohybu a míšení vody. Přesto je lepší i tak si klasické vzduchování pořídit a mít je připravené, neboť se nám může hodit při neočekávaných situacích, jako jsou např. letní vedra, při kterých hrozí nedostatek kyslíku díky vysoké teplotě vody, nebo při léčení rybího osazenstva nádrže, kdy je filtrace omezena či vypnuta a je nezbytné vodu dostatečně provzdušňovávat, případně u různých poruch filtru apod.

Různá varování před nepříznivým vlivem vzduchování na rostliny a teorie, že vháněním vzduchu prý "vytláčíme" z akvária oxid uhličitý CO2, který je důležitý pro růst rostlin, považuji za nesmyslné a matoucí. Samotný vzduch obsahuje totiž mimo jiné jak kyslík, tak také oxid uhličitý, který je sice obsažen ve výrazně menším poměru, ale zato je ve vodě mnohem rozpustnější než kyslík. Vzduchování tedy zajišťuje rovnovážné nasycení vody kyslíkem, který v akváriu v žádném případě ničemu neškodí (ba právě naopak!) a nemůže jej být nikdy nadbytek na úkor CO2. Tohle by samozřejmě neplatilo pokud bychom do akvária dodávali pouze samotný čistý kyslík, a také v těch případech, kdy se voda záměrně uměle sytí oxidem uhličitým (rostlinné nádrže).

Filtrace

Filtrace nám v akváriu napomáhá udržovat potřebnou biologickou rovnováhu. Bylo by však zavádějící spoléhat se při provozu akvária na jakýkoliv filtr, jako na technické zařízení, které nás zcela zbaví starostí s údržbou vody v naší nádrži. Ani ten technicky nejdokonalejší, nejdražší filtr renomované značky ve většině případů nemůže zajistit trvale a dlouhodobě takovou kvalitu vody, že bychom se obešli bez pravidelné částečné výměny vody a odkalování štěrkového dna.

V každém akváriu vznikají z výkalů ryb, nespotřebované potravy, odumřelých částí rostlin odpadní látky, které se ve vodě rozkládají a vznikají postupně nejrůznější sloučeniny dusíku, které při překročení určitých hodnot pak působí toxicky na ryby. První a nejnebezpečnější sloučeninou, vznikající z organicky vázaného dusíku, který je mineralizován amonizačními bakteriemi (proces amonifikace), je amoniak NH3. Plynný amoniak (čpavek) je také přímým produktem dusíkatého metabolismu u ryb, kdy se do vody uvolňuje podstatnou mírou jejich žábrami. Toxicita čpavku závisí na hodnotě pH vody. Při hodnotách pH nad 7,0 stoupá ve vodě podíl velmi toxického amoniaku NH3 na úkor méně škodlivého amonného kationtu NH4+ (při pH 7,0 je 0,55% NH3, při pH 8,0 již 5,21%, při pH 9,0 až 35,46% NH3). V kyselé vodě s pH pod 7,0 je tedy prakticky přítomné už jenom téměř neškodné amonium NH4+, které je současně také zdrojem dusíku pro výživu rostlin.

Amoniak je dále oxidací (za přístupu kyslíku) pomocí nitritačních bakterií přeměněn na stále ještě pro ryby škodlivé dusitany NO2 (proces nitritace). Tyto jsou pak v další fázi nitratačními bakteriemi oxidovány na dusičnany NO3 (proces nitratace), které jsou rybám nebezpečné už jen ve velmi vysokých koncentracích. Dusičnany jako konečný produkt oxidace těchto sloučenin, tzn. koloběhu dusíku nazývaného jako nitrifikace, se ve vodě hromadí a jejich únosnou hodnotu udržujeme v naší nádrži pouze pravidelnou částečnou výměnou vody. Celý průběh procesu nitrifikace je závislý na dostatku kyslíku a probíhá pouze v aerobním (kyslíkatém) prostředí.

V prostředí anaerobním (bezkyslíkatém či při velmi nízkém obsahu kyslíku) může probíhat denitrifikace, kdy při opačném postupu denitrifikační bakterie využívají kyslík z dusičnanů, které jsou redukovány na dusitany a dále na molekulární dusík. Při nedostatku kyslíku však mohou probíhat i velmi nebezpečné hnilobné procesy, kdy vznikají zapáchající a pro ryby jedovaté látky jako metan nebo sirovodík.

Nebezpečné hodnoty sloučenin dusíku narušující zdravotní stav ryb, které orientačně zjistíme prodávanými testy (nejčastěji pomocí tzv. kapkové analýzy):

amoniak (NH3) - 0,1 mg/l i méně dle citlivosti některých druhů ryb, smrtelné již od 0,2 mg/l
dusitany (NO2) - 0,1-0,4 mg/l, smrtelná koncentrace kolem 0,5 mg/l
dusičnany (NO3) - až 100-120 mg/l i více, avšak některé citlivé ryby i mnohem méně

V akváriích s nepříliš velkým počtem ryb, dobře rostoucími rostlinami, kde je množství produkovaných odpadních látek malé, není však potřeba vůbec filtrovat vodu. Přirozenou biologickou filtraci a tím odbourávání odpadních látek zde v dostatečné míře za přítomnosti nezbytného kyslíku zajišťují bakterie, které jsou přítomny po celém akváriu, nejvíce ve štěrkovém dně, ale i na dekoraci, rostlinách, skle apod. Určité množství dusíku spotřebují pro svou výživu i bujně rostoucí porosty rostlin. Ve většině případů je ale počet ryb a množství jim dodávané potravy větší, než by odpovídalo přirozené schopnosti samofiltrace akvária a tím pádem je nutné zajistit dodatečné odbourávání odpadních látek pomocí nejrůznějších filtrů.

Mechanická filtrace - jejím účelem je odstranit z vody rozptýlené nečistoty a drobné částice, nedokáže však vyčistit zakalenou vodu od již rozpuštěných látek. Mechanické filtry je proto potřeba pravidelně a často čistit, aby se zachycené nečistoty nerozkládaly a nezatěžovaly vodu. Po čase se v nich však usadí bakterie a takový filtr pak začne vodu filtrovat také biologicky.

Biologická filtrace - filtraci zajišťují ve filtru usazené nitrifikační bakterie, kdy při oxidaci, tj. za přítomnosti kyslíku, probíhají procesy odbourávání dusíkatých sloučenin. Pro účinnou filtraci je potřeba dostatečně velký objem filtrační hmoty a její správná struktura, která má zajistit co největší vnitřní plochu pro usazení bakterií.

Základní rozdělení nejběžnějších typů filtrů:

vnitřní filtry - Jsou umístěné přímo v akváriu, objem filtrační hmoty je menší, filtry se zabudovaným vlastním čerpadlem pak v menších nádržích vytváří intenzivnější proud vody.
- vnitřní molitanový filtr poháněný vzduchovacím motorkem - nejednodušší, nejlevnější, filtr využívá stoupání vzduchu, který před sebou tlačí vodu a zároveň ji za sebou nasává
- vnitřní filtr z čerpadlem u hladiny a molitanovým blokem, přes který je voda nasávána
- vnitřní ponorný elektrický filtr s vlastní uzavřenou nádobou na filtrační hmotu
vnější filtry - Jsou umístěné mimo nádrž, objem filtrační hmoty může být větší než u vnitřních filtrů - tzn. může probíhat ve větším rozsahu biologická filtrace. Voda se čerpadlem přivádí a vrací zpět pomocí hadic nebo trubek. Můžeme použít profesionálně vyráběné venkovní tzv. hrncové filtry nejrůznějších značek a nebo si technicky zruční akvaristé mohou levněji vyrobit vlastní venkovní filtr. Je potřeba dát pozor na nebezpečí vytečení vody z nádrže, tzn. kontrolovat těsnost všech spojů ve filtru.
půdní filtry - Skládají se z plastového roštu položeného na dně pod štěrkem odkud je voda čerpána a proudí přes dno od shora dolů případně i opačným směrem. Tyto filtry jsou sice zpočátku dostatečně účinné, ale posléze se špatně čistí a jsou naprosto nevhodné pro rostliny, neboť díky nepřirozenému proudění ve dně omezují jejich růst tím, že dochází k blokaci příjmu živin kořeny.

Filtrační materiály

polyuretanová pěna (tzv. molitan, bioakvacit, biomolitan, filtren apod.) - Nejužívanější a zároveň nejvhodnější materiál, který má velkou vnitřní plochu pro usazování bakterií, je trvanlivý a snadno propíratelný. Vyrábí se v různé poréznosti, od velmi jemných až po různě hrubé materiály.
keramika, štěrk, umělohmotná tělíska - Plocha pro usazení bakterií je menší oproti molitanu, slouží hlavně pro zachycení hrubších nečistot. Použití se najde např. ve velkém vnějším filtru s několika samostatnými komorami ve vstupní části pro předfiltraci. Stejnou úlohu splní také velmi hrubý polyuretanová pěna.
silonová střiž, perlonová vata - Má menší trvanlivost oproti molitanu, hůře se čistí a je nutné ji tedy častěji měnit. Používá se opět jako předfiltr a nedoporučuje se umístění v poslední vrstvě filtru, neboť hrozí uvolňování jednotlivých vláken do vody. POZOR! Tzv. skelná vata je nevhodná, neboť její jemné úlomky se mohou uvolnit do vody a škodit rybám.
aktivní uhlí - Uplatní se pouze v případě, kdy je nutné odstranit z vody např. chemikálie použité při léčení rybek. Pro trvalé použití jako filtrační materiál se nehodí, neboť se po krátké době zanáší a další škodliviny z vody již neabsorbuje.
rašelina - Filtrování přes rašelinu slouží k okyselování vody (snižuje pH), avšak ne každý druh rašeliny je vhodný.

Zaběhnutí filtru a jeho údržba

U nově založeného akvária nám nově instalovaný filtr okamžitě nezačne plnit zcela svoji úlohu, tj. aby pomáhal odbourávat škodliviny ve vodě. Určitou dobu totiž trvá, zpravidla 3-4 týdny, než se ve filtrační hmotě usadí v dostatečné míře všechny skupiny bakterií zajišťujících následně biologickou filtraci. Během této doby je vhodné mít v nádrži zatím pouze menší počet nenáročných a odolných druhů ryb, které přiměřeně a tedy velmi mírně krmíme. Při jakémkoliv překrmení nebo při okamžitém vpuštění velkého počtu ryb hrozí v takto čerstvě zařízené nádrži otrava ryb čpavkem a dusitany! Pokud zkusíme změřit hodnoty např. dusitanů (NO2) a dusičnanů (NO3), měly by zpočátku vyšší hodnoty dusitanů (NO2) zhruba po čtrnácti dnech začít pomalu klesat. Z původních 0,2-0,3 mg/l NO2 k hodnotám 0,1 mg/l až postupně k neměřitelným hodnotám. Zároveň dochází k pozvolnému nárůstu téměř neškodných dusičnanů (NO3).
Poznámka! Uvedený graf platí pro již zarybněné akvárium! V nádrži bez ryb se nitrifikace samovolně dostatečně nerozběhne ani po měsíci (bakterie nemají zdroj dusíkatých látek).

Filtr a filtrační náplně je posléze nutné pravidelně čistit, neboť při zanedbání údržby se snižuje jak průtok vody filtrem, tak také při poklesu obsahu kyslíku klesá jeho účinnost. U zanedbaného a zaneseného filtru může nastat ta situace, že při delším výpadku elektřiny začnou hlavně v uzavřeném vnitřním či venkovním filtru pobíhat hnilobné procesy a po opětovném rozjetí takto znečištěného filtru hrozí otrava ryb. Filtrační náplně je vhodné propírat nejlépe ve vodě předem odpuštěné z vlastní nádrže, případně pouze ve vlažné odstáté vodovodní vodě. Při použití horké a navíc chlorované vodovodní vody totiž hrozí, že bakterie usazené ve filtrační náplni téměř všechny zlikvidujeme a byl by pak nutný určitý čas pro opětovné rozběhnutí biologické filtrace.

POZOR!!! Filtr v žádném případě na delší dobu nevypínáme, např. noční vypínání, aby hlučný filtr s bublající vodou nerušil spáče ve stejné místnosti, kde je umístěno i akvárium. Filtrace musí běžet nepřetržitě! Jinak nedojde vůbec k nastartování očekávané biologické filtrace. V nočních hodinách také podstatně klesá ve vodě obsah kyslíku díky tomu, že rostliny žádný kyslík při zastavené fotosyntéze neprodukují a navíc jej během noci samy spotřebovávají.

Na otázku, jaký konkrétní filtr si na akvaristickém trhu z nepřeberné nabídky vybrat, je velmi těžké odpovědět. V dřívějších dobách nebyla ještě akvarijní technika na takové kvalitativní úrovni jako dnes a přesto i při použití jednoduchých molitanových vzduchem poháněných filtrů nebyly žádné větší problémy s kondicí ryb a růstem rostlin. Nyní při instalaci zbytečně výkonných filtrů a čerpadel, kdy objem vody v nádrži je několikrát za hodinu přefiltrován, má nemálo akvaristů problémy s růstem rostlin, neboť téměř veškeré živiny, přístupné jinak snadno pro rostliny, jsou zpracovány ve filtru, kde rychle oxidují a stávají se tak pro rostliny nedostupnými či hůře využitelnými. Lze však bezvýhradně doporučit pravidlo, že čím větší objem filtrační hmoty, tím lépe. Malý objem filtrační náplně nelze nahradit tím, že se použije silnější čerpadlo a voda se přes tento malý prostor pouze několikanásobně rychleji prožene. Záleží nejen na financích, které chceme do filtru investovat, ale hlavně na výsledném typu našeho akvária. Jak už bylo řečeno, rostlinami hustě osázené akvárium s přiměřeným počtem rybek žádnou filtraci nepotřebuje. Nezbytné je pouze zajištění mírného proudění vody. Avšak na druhou stranu platí zase to, že nádrž bez rostlin a velký počet ryb vyžadují opravdu velmi intenzivní filtraci, jak ve smyslu vysokého průtoku vody, tak potřebným velkým objemem samotného filtru. V každém případě je ale vždy nutné, odkalovat dno a pravidelně měnit část vody, neboť filtry nám tuto práci zcela nahradit nemohou.

Různé pomůcky

Ke každému akváriu jsou mimo hlavního technického vybavení nezbytné také další nejrůznější drobné pomůcky, sloužící pro provádění pravidelné údržby i pro běžný provoz nádrže.

Odkalovací zvon, hadice - Na samotnou výměnu vody se hodí hadice s větším průměrem, kde voda pak odtéká rychleji. Na odkalování je pak vhodnější naopak tenčí hadice, aby nedocházelo k odsávání písku. Ze stejného důvodu by měl mít odkalovací plastový zvon dostatečnou délku.
Kbelík - Doporučuje se používat jeden výhradně pro vodu do akvária, nikoliv nějaký společný z domácnosti pro úklid či praní.
Magnetická stěrka na sklo - Praktická věc pro ty, kteří si nechtějí máčet ruce při čištění skel zevnitř. Na silnější skla větších nádrží je nutný větší, silnější magnet.
Stěrka na sklo se žiletkou - Na pevné, přisedlé řasy je magnet slabý. Obavy o poškrábání skel žiletkou jsou zbytečné. Dá se nahradit měkkou molitanovou houbou. Pozor - vyvarujte se používání drsné strany u mycích houbiček na nádobí, kde poškrábání skel hrozí velmi snadno.
Síťka - Na přelovování a odchyt ryb používejte při více nádržích pro každou z nich samostatnou síťku. Pro odchyt menších rybek výborně poslouží i skleněná chytací "fajfka".
Teploměr - Při nákupu porovnejte u několika kusů, jaké ukazují teploty. Naměřená hodnota se totiž může lišit u některých nepřesných teploměrů až o několik stupňů.
Krmítko - Pokud chcete, aby se podávané krmivo udrželo v jednom místě, tak se dají používat různá plovoucí krmítka na hladinu na veškeré druhy potravy.
Testy - Pro zjišťování parametrů vody kterými jsou: pH, celková či uhličitanová tvrdost vody, obsah amoniaku, dusitanů, dusičnanů, fosfátů, železa. Po získání určitých zkušeností a praxe již však není nutné neustále vodu testovat a dá se bez toho obejít.

Dno

Dno nám v akváriu slouží zejména jako substrát pro kořenící vodní rostliny. Dalším jeho významem je to, že zde dochází ke shromažďování detritu (výkaly ryb, odumřelé rostliny, nespotřebovaná potrava), který zde mineralizuje na živiny, které jsou důležité pro výživu rostlin. Dno je tak významnou součástí přirozené biologické rovnováhy v akváriu, neboť v něm probíhají za přístupu kyslíku stejné procesy jako u biologické filtrace ve filtru, vedoucí k přeměně dusíkatých sloučenin.

Pro založení dna našeho akvária používáme štěrkový písek o zrnitosti přibližně 2-5 mm. Velmi jemný písek ani naopak velmi hrubý štěrk nejsou vhodné. Barva písku by měla být tmavší, dohněda, v případě různobarevnosti s převahou tmavší barvy. U čistě bílého písku nevyniknou barvy rybek, silně se odráží světlo a rybky se necítí přirozeně. Vrstva písku by měla být vysoká v přední části min. 3-5 cm až po 7-10 cm i více v zadní části, s přihlédnutím k velikosti nádrže. Dno se má tedy postupně svahovitě zvyšovat.

Písek zakoupíme v akvarijní prodejně, případně můžeme použít písek ze štěrkovny, řeky nebo potoka, který prosíváním zbavíme nejjemnějších zrnek. V každém případě, ať už kupovaný nebo vlastní písek, důkladně před vložením do nádrže propereme v kbelíku, abychom vyplavili různé nečistoty. Říční a potoční písek je nezbytné raději taktéž převařit. Písek by neměl obsahovat nadměrné množství vápence (toto však splňuje prakticky jenom čistý křemičitý písek). O tomto se můžeme přesvědčit tak, že pokapeme hrstku písku zředěnou kyselinou chlorovodíkovou (solnou) nebo octem, a pokud povrch šumí a pění, tak se takový substrát pro použití v akváriu nehodí. Nevhodné je také použití různých lomových drtí, neboť ostré hrany takového materiálu nepůsobí přirozeně a mohou se o něj poranit ryby žijící u dna.

Pozadí

Ještě před umístěním či naplněním akvária vodou je nutné vyřešit pozadí na zadní případně boční stěně nádrže. Ryby se totiž necítí dobře při otevřeném, průhledném prostoru, ani tak nevynikne krása jejich barev. Výjimku tvoří tzv. průhledové nádrže, u kterých by však měla být rozhodně splněna podmínka dostatečné šířky.

Nejjednodušší je zadní vnější stranu natřít barvou (modrou, černou, ale i zelenou či hnědou). Nátěr je vhodné alespoň třikrát střídavě podélně a příčně opakovat. Šmouhy, viditelné při prázdné nádrži, nebudou po napuštění vody vidět.

Další možností je zakoupení tapet s různými fotografickými motivy osázených nádrží, které připevníme lepící páskou na vnější zadní stranu. Plastové fólie jsou na rozdíl od papírových vhodnější, neboť je nepoškozuje příležitostně ukápnutá voda. Lze také použít samolepící oboustranné jednobarevné tapety.

Poslední možností je použití plastových pozadí, které se umísťují přímo dovnitř nádrže. Nevýhodou je však jejich vysoká pořizovací cena v obchodech. Zkušení kutilové si mohou vytvořit vlastní plastická pozadí. Používá se buď polystyrénová deska s povrchem vyleptaným ředidlem, na který se pak lepí vhodnou epoxidovou pryskyřicí písek, kamínky nebo plátky břidlice. Druhou možností je použití montážní polyuretanové pěny na samostatné tabuli skla, kterou před ztuhnutím vytvarujeme a nabarvíme vhodnou nezávadnou barvou nebo opět polepíme pískem apod. Vnitřní tvarovaná pozadí musí být dostatečně připevněna (přilepena) k zadní stěně, aby za ně nepronikaly drobné rybky. Mezi jejich nevýhody patří obtížné čistění od nežádoucích porostů řas, i to, že více či méně zabírají volný prostor v nádrži.

Dekorace

Vnitřní zařízení našeho akvária je také vhodné libovolně dle individuální fantazie doplnit nejrůznější další dekorací, jako jsou menší i větší kameny, břidlice, kořeny i větve. Doporučit lze také některé zdařilé keramické výrobky, zejména různé imitace dřeva, a také se často používají předem očištěné půlené skořápky kokosových ořechů. Rybky tak získají různé skrýše a úkryty, a mnohé druhy ryb si zde pak vytváří svá teritoria.

Kameny by neměly mít ostré hrany a stejně jako písek nesmí obsahovat rozpustné složky vápníku. Před vložením do nádrže je důkladně propereme. Nepokládáme je přímo na skleněné dno, ale na dostatečnou vrstvu písku. Pomocí kamenů můžeme také vytvořit nejrůznější skalky a terasy.

Kořeny zakoupené v akvarijních prodejnách bývají buď z tvrdého tropického dřeva, které po vložení do vody ihned klesnou ke dnu, a nebo se jedná o kořeny z rašelinišť, které bývají ale často vyschlé a ve vodě plavou. Vlastní nalezené kořeny či větve, by měly být z velmi tvrdého dřeva, nejlépe pokud ležely delší dobu ve vodě. Použití jiných, měkkých druhů dřeva je nevhodné, neboť po čase začnou ve vodě hnít. Kořeny se před vložením do nádrže důkladně kartáčem vyčistí a je vhodné je taktéž krátce převařit. Téměř každý kořen z počátku více či méně barví vodu dohněda, a proto je lépe určitou dobu je opakovaně namáčet ve vodě, dokud vyluhování barvy téměř nezmizí. Stejně tak vyschlé kořeny z rašelinišť, které z počátku plavou, po určité době nasáknou vodou a klesnou ke dnu. Pokud plavou i po delší době, zatížíme je přivázaným kamenem nebo připevněným kouskem železa či plastu, které ukryjeme pod vrstvou štěrku.

Velmi nevkusné je v akváriu použití různých sošek, plastových potápěčů, vodníků apod. Tolerovat to lze snad jedině v akváriu v dětském pokoji, ale i tak raději všeho s mírou. Podobně také do sladkovodní nádrže nepatří různé lastury a ulity mořských plžů.

Voda

Prostředím, které určuje zdárný chov ryb a úspěšné pěstování rostlin v akváriu je voda. Kvalita a vlastnosti vody rozhodují o tom, jak se bude v naší nádrži dařit všem jejím obyvatelům. Při výběru ryb i rostlin je tedy vždy nutné přihlédnout k jejich nárokům na vlastnosti vody. Převážná většina akvaristů používá pitnou vodovodní vodu, která jim teče z kohoutku. Většinou je tato voda dostačující pro běžný chov většiny druhů ryb. Vlastnosti vodovodní vody (tvrdost vody, hodnotu pH, obsah dusičnanů, železa apod.) zjistíme např. telefonickým dotazem na místně příslušné vodárně nebo na webových stránkách dodavatelů pitné vody. Akvaristé používající vodu z vlastních zdrojů (domácí studna, studánky ve volné přírodě aj.), mají možnost udělat si rozbor této vody např. na hygienické stanici. Parametry vody v našem akváriu pak můžeme kontrolovat v akvarijních prodejnách běžně prodávanými testy (AQUAR, TETRA, SERA ad.), které sice nejsou 100% přesné, ale pro naše potřeby jsou vyhovující.

Tvrdost vody

Každý, i začátečník, ví, že voda může být tvrdá či měkká. Tvrdost vody je způsobena zejména obsahem solí kovů alkalických zemin, především vápníku a hořčíku.
Celková tvrdost vody - se v akvaristice udává postaru v tzv. německých stupních tvrdosti: °dGH, °dH, °N. Jeden stupeň odpovídá 10 mg/l oxidu vápenatého nebo oxidu hořečnatého. Dále se nově uvádí koncentrace vápenatých a hořečnatých kationtů v mmol/l (platí např. pro informace z vodáren). Pro přepočet pak platí 1 mmol/l = 5,6 °N celkové tvrdosti.

Rozlišuje se následující označení vody dle stupňů tvrdosti:

0 - 4 °dGH = velmi měkká voda (voda sněhová, dešťová, destilovaná, demineralizovaná)
4 - 8 °dGH = měkká voda (voda ze studánek a pramenitá voda z nerozpustného podloží, v některých oblastech i vodovodní voda)
8 - 15 °dGH = polotvrdá, středně tvrdá voda (vodovodní voda)
15 - 25 °dGH = tvrdá voda (vodovodní voda, studniční voda)
25 a více °dGH = velmi tvrdá voda (studniční voda a vodovodní voda z vápenatých a krasových oblastí)

Karbonátová či uhličitanová (přechodná) tvrdost - uváděna ve stupních °dKH, KH, udává se také jako alkalita (příp. jako KNK - kyselinová neutralizační kapacita). Tvoří ji převážně hydrogenuhličitan vápenatý a hydrogenuhličitan hořečnatý, které se např. převařením vody srážejí, tzn. varem lze přechodnou tvrdost vody snížit. Přepočet: 1 mmol/l = 2,7 °dKH.
Stálá (síranová) tvrdost vody - zůstává i po převaření vody neměnná. Tvoří ji síran vápenatý, síran hořečnatý a další sloučeniny.
Součet přechodné a stálé tvrdosti vody dává dohromady (až na určité výjimky) celkovou tvrdost vody.

Většině ryb a rostlin se nejlépe daří při celkové tvrdosti vody od 8 °dGH do 19 °dGH. Uhličitanová tvrdost by se měla pohybovat mezi 3-10 °dKH. Zejména pro rozmnožování a odchov některých druhů ryb je nutné vodu změkčovat. Stejně tak je vhodné upravovat velmi tvrdou vodu z některých míst (nad 25-30°dGH), která není dlouhodobě vhodná pro chov mnoha ryb. Výjimku tvoří např. živorodky, kterým ani takto velmi tvrdá voda nevadí. Nejjednodušším a nejlevnějším způsobem snížíme tvrdost vody naředěním velmi tvrdé vody ve vhodném poměru vodou dešťovou. Její použití ale není vhodné v průmyslových oblastech a nesmí taktéž obsahovat exhaláty ze znečištěného ovzduší ve městech. Dešťovou vodu zachytáváme při dešti až po kratší době, než se spláchnou nečistoty ze střechy. Následně ještě takto získanou vodu přefiltrujeme a zkontrolujeme především obsah dusitanů (NO2). Vodu pak uchováváme v šeru či ve tmě v nádobách (skleněné, smaltové, plastové apod.), které neovlivňují chemismus vody. Použití balené destilované vody je přijatelné pouze pro malé objemy, větší množství by bylo zbytečně finančně nákladné. Další možností je dovoz měkké vody z vhodného nezávadného přírodního zdroje (pramen, studánka), v případě, že se nachází v blízkém okolí. Nevýhodou je určitá pracnost či nepohodlnost. Demineralizace vody za použití tzv. iontoměničů či reverzní osmózy je nejpohodlnější pro úpravy většího množství vody. Zápory spočívají ve finančních nákladech či v práci s chemikáliemi (iontoměniče), takže se tento způsob vyplatí převážně pro velkochovatele a odchovny ryb.

Hodnota pH

Kyselost nebo zásaditost vody určujeme podle hodnoty pH. Ve vodě jsou rozpuštěné kysele nebo alkalicky (zásaditě) reagující látky. Obsahuje-li více kyselin než zásad, je voda kyselá - hodnota pH < 7,0. Obsahuje-li více zásad než kyselin, je voda zásaditá - hodnota pH > 7,0. Jsou-li kyseliny i zásady v rovnováze, je voda chemicky neutrální - hodnota pH = 7,0.

Většině chovanců v našich akváriích vyhovuje voda mírně kyselá, neutrální až slabě zásaditá - tj. pH 6,0 - 8,0. Pro výtěr ryb a odchov plůdku některých druhů ryb je však hodnota pH vody podstatně důležitější. Hodnotu pH orientačně zjistíme opět běžně prodávanými testy. Vodovodní voda je většinou mírně zásaditá, neboť vodárny upravují vodu, aby kyselá voda nepoškozovala vodovodní potrubí, odstraňováním kyseliny uhličité H2CO3, což je vlastně ve vodě rozpuštěný oxid uhličitý CO2.

Hodnota pH v našem akváriu se právě díky rozpuštěnému oxidu uhličitému CO2 během dne mění. A to zejména v hustě rostlinami osázené nádrži, a stejně tak i ve volné přírodě dochází ke kolísání hodnoty pH vlivem asimilační činnosti rostlin, kdy rostliny během dne přijímají ve vodě rozpuštěný oxid uhličitý CO2 a vydávají kyslík - hodnota pH se zvyšuje. V noci naopak rostliny přijímají kyslík a CO2 vylučují, takže jeho obsah se ve vodě zvyšuje a hodnota pH klesá zpět. Hodnoty pH se díky tomu mohou pohybovat většinou v rozmezí od několika desetin až do jednoho stupně, ve volné přírodě a v hustě osázeném akváriu při silném osvětlení i o jeden či více stupňů pH. Pokud v nádrži dochází k takovému výraznému kolísání hodnoty pH, můžeme buď ubrat intenzitu osvětlení, a nebo zavést umělé sycení vody oxidem uhličitým CO2 - více viz rostliny.

Umělé snižování a zvyšování hodnot pH na konkrétní hodnoty považuji však většinou za zbytečné, neboť samotná hodnota pH není tím nejdůležitějším faktorem pro chov převážné většiny dospělých ryb i pro pěstování rostlin. Jak už bylo řečeno, pH vody kolem neutrální reakce 6,0 - 8,0 je vyhovující. Výjimečně se však můžeme setkat s případy, kdy má voda výrazně kyselou - pH < 6,0 či zásaditou reakci - pH > 8,0, která pak některým našim chovancům dlouhodobě nebude prospěšná.

Okyselení vody – můžeme provést přidáním kyselin (např. kyseliny fosforečné) nebo filtrací přes rašelinu. Vhodnější a jednodušší je použití komerčně prodávaných přípravků (Torumin, Acidon, pH Minus ad.). Bohužel u tvrdých vod s vysokou alkalitou se jedná pouze o dočasné snížení pH, neboť tato voda je velmi stabilní a pH se po krátké době vždy vrací zpět. Zde pak přichází v úvahu např. umělé sycení oxidem uhličitým.

Zvýšení zásaditosti – se provádí jednoduše přidáním hydrogenuhličitanu sodného (jedlá soda), který zakoupíme v lékárně nebo drogerii.

Elektrická vodivost – značí schopnost vody vést elektrický proud, udává se v µS (mikrosiemens) a je důležitá zejména pro chovatele akvarijních ryb. Pro běžné akvaristy začátečníky nemá praktický význam zjišťovat či sledovat podrobněji tuto hodnotu. Ve stručnosti řečeno, voda vede elektrický proud tehdy, jsou-li v ní obsaženy ionty – elektricky nabité částice. Vodivost souvisí pak také s osmotickým tlakem vody – obsahem elektrolytů ve vodě. V přirozené domovině mnoha tropických akvarijních ryb je voda velmi měkká s nepatrným obsahem rozpuštěných solí a velmi nízkou vodivostí. Samozřejmě dospělé ryby, na rozdíl od jiker a plůdku, chované po několik generací ve vodě zcela odlišné, zpravidla tvrdší než v původních vodách, jsou již dostatečné adaptované na tyto odlišné parametry vody.

Barva vody – Ve volné přírodě prakticky neexistuje bezbarvá čirá voda. Setkáváme se s vodou různě zbarvenou - hnědou, žlutou, nazelenalou apod. Zbarvení vody způsobují nejrůznější látky z okolí v ní rozpuštěné (napadané listy ze stromů, kořeny a kůra stromů, látky z podloží apod.). Je proto naprosto přirozené, že i voda v našem domácím akváriu není nikdy stoprocentně čistá a bezbarvá, ale má mírně nažloutlou až nahnědlou barvu.

Založení nádrže

Pokud tedy máme naše akvárium postavené na svém místě a všechny další potřebné náležitosti připravené a nainstalované (osvětlení, topítko, filtr, vzduchování, pozadí), můžeme přistoupit po vložení štěrkového dna a dekorace k napouštění naší nádrže vodou.

Štěrkové dno je zatím zbytečné upravovat do námi zamýšlené podoby, neboť napouštěná voda určitě písek rozvíří a písek si pod vodou také částečně sedne. Na to je potřeba pamatovat při zajištění dostatečné výšky dna, neboť štěrku na suchu se může zdát dostatek, ale ve skutečnosti je ho pak ve vodě o něco méně, takže při sázení rostlin nám potom může chybět. Pokud si nejsme v tomto jistí, je proto vhodné, nechat si určitou rezervu mimo nádrž, ze které pak v případě potřeby doplňujeme.

Po napuštění nádrže vodu necháme akvárium přibližně jeden týden prázdné bez ryb i rostlin. V naprosté většině používáme vodovodní vodu, která je však pro okamžité vpuštění ryb nevhodná. Obsahuje totiž zbytkové množství chloru a jedná se tak vlastně o dokonale dezinfikovanou tzv. "mrtvou" vodu bez všech rozličných a prospěšných mikroorganismů i bakterií. Případné převařování vody či používání některých přípravků, jako jsou např. odstraňovače chloru a startovací nebo dezinfekční přípravky, je naprosto zbytečné. Zbytky chloru z vody vyprchají do několika hodin a po krátkém čase, kdy máme zapnuté vzduchování či filtraci se voda sama ustálí do přijatelné podoby.

Přibližně po týdnu můžeme tedy do takto odstáté vody vpustit prvních několik málo ryb a předtím nezapomeneme ještě zasadit několik živých rostlin. Existují dva rozdílné názory na prvotní postup při zařizování akvária. První je ten, že rostliny sázíme až několik dnů po vypuštění ryb, a to z toho důvodu, že voda a akvarijní dno neobsahují zatím téměř žádné živiny pro rostliny, které by takto živořily. Druhý postup je úplně opačný, kdy se napřed zasadí rostliny a až po krátké době, kdy se rostliny částečně ujmou a zakoření, se vpouští ryby. Osobně doporučuji kombinaci obou postupů, tzn. po zasazení nenáročných a rychle rostoucích druhů rostlin můžeme zároveň posléze vpustit menší počet nenáročných druhů ryb.

V prvních dnech až několika týdnech krmíme ryby pouze velmi mírně. V akváriu není ještě dostatečně vytvořen proces odbourávání dusíkatých sloučenin a stejně tak filtrace není zatím zaběhlá (podrobněji viz filtrace). Přesto i při velké obezřetnosti při krmení mohou nastat různé zákaly vody. Voda zakalená bíle, tzv. mléčný zákal, je způsoben přemnožením některých druhů nálevníků a bakterií, které jsou přítomny v každém akváriu. Zcela tomuto předejít a rychle odstranit tento zákal jednoduchým způsobem nejde. Zpravidla však postačí nedělat vůbec nic a vyčkat několik dnů, kdy se mléčně zbarvená voda sama od sebe za pomoci filtrace či vzduchování přirozenou cestou vyčistí. Později, po odeznění mléčného zákalu, může nastat, ale není to vždy pravidlem, také zelený zákal vody. Ten se může také objevit i v akváriu, které je již delší dobu v provozu, a bývá způsoben mikroskopickými druhy plovoucích zelených řas, k jejichž přemnožení dochází při silnějším osvětlení a nadbytku živin. Řešením je potom úplné zatemnění akvária po dobu 5-7 dnů, kdy silně vzduchujeme a filtrujeme vodu. Takový "drastický" zásah přesto rybky i rostliny bez problémů vydrží. Následně je však důležité odstranit příčinu, tzn. množství světla (snížit intenzitu umělého osvětlení nebo zastínit nádrž od přímo dopadajícího slunečního světla) a odstranit nadbytek živin (velký počet ryb a jejich překrmování, nedostatečná pravidelná výměna vody, přehnojení vody hnojivem pro rostliny). Při jakémkoliv zákalu je zbytečné provádět pouze opakovanou výměnu menší či větší části vody, což situaci zlepší jenom částečně, takže se po krátkém čase zákal vrací znovu zpět.

V novém akvárium je během prvních několika týdnů voda velmi nestabilní. Mimo výše uvedené zákaly může také dojít ke kolísání různých parametrů vody, jako je zejména obsah škodlivých sloučenin dusíku (amoniak, dusitany) nebo i hodnota pH vody. Proto je vhodné, pro případ nenadálých problémů, od počátku sledovat tyto hodnoty pomocí běžně dostupných testů. V žádném případě ničemu nepomohou, a ani nic neurychlí, nejrůznější chemické přípravky na úpravu vody. Pro to, aby se voda v nádrži samovolně ustálila postupně do přijatelných hodnot, postačí opravdu pouze dostatek akvaristovi trpělivosti, dále zajistit dostupnost kyslíku filtrací či provzdušňováním vody, a hlavně vpouštět prozatím menší počet ryb, které nepřekrmujeme!

Přibližně po 4 – 6 týdnech se v akváriu vytváří pomalu očekávaná základní přirozená biologická rovnováha a můžeme přistoupit k doplnění dalších rostlin a postupně zvyšovat počet rybek. Kolik rostlin můžeme zasadit do akvária? Na tuto otázku je jednoduchá odpověď - co nejvíce! Můžeme bez problémů osázet přibližně tři čtvrtiny plochy dna několika různými druhy rostlin, vždy od každého druhu více kusů – více viz rostliny. Po zasazení dalších rostlin vpouštíme také postupně další ryby. POZOR! Je nutné dbát na důkladný výběr ryb, případně pamatujme na dostatečnou karanténu u nových ryb, abychom minimalizovali zavlečení možné nemoci či parazitů. Jaký je maximální přípustný počet ryb? Velmi orientačně je nezbytné počítat na 1 menší rybku přibližně se 2-3 litry vody. U středně velkých ryb počítáme s 5-6 litry a u větších ryb pak až 8-10 litrů akvarijní vody na jednu rybu. Tyto údaje platí pro velikosti ryb, které dosahují v dospělosti, neboť v akvaristikách se nabízí rybky mladé a mnohem menší. Dále by takto průměrně zarybněné akvárium mělo mít dostatek dobře rostoucích a prosperujících rostlin. Nadměrně přerybněné nádrže jsou nejčastější příčinou mnoha začátečnických problémů! Nespoléhejme se na to, že by intenzivnější filtrace mohla umožnit nějak radikálně zvýšit možný počet ryb. Velmi výkonná filtrace je však nezbytností u akvárií téměř bez rostlin. Ve velkém akváriu je naopak také nevhodné mít pouze velmi malý počet rybek, které pak mohou být vylekané a bázlivé. Při výběru ryb vždy bereme ohled na jejich nároky a vzájemnou snášenlivost. Od jednoho druhu si pořizujeme vždy více kusů – konkrétněji viz ryby.

Údržba

Pokud chceme mít akvárium dlouhodobě pěkné, s prosperujícími rybami a rostlinami, je nezbytností pravidelně se věnovat jeho údržbě a péči o ryby i rostliny. Doba, kterou takto musíme naší zálibě obětovat, není však příliš dlouhá. Každý den zpravidla pouze několik málo minut, jednou týdně přibližně hodinu a jedenkrát do měsíce asi 2-3 hodiny, případně i více v závislosti na velikosti naší nádrže.

Denně při krmení rybek zkontrolujeme pohledem, zda-li nějaká nechybí, případně nejeví-li některá známky nemoci. V případě chybějící rybky se ji snažíme najít, což může být někdy v rostlinami hustě zarostlé nádrži problém, a ihned mrtvou rybku z nádrže odstraníme. Další možností toho, že rybku nelze nalézt, bývá také to, že rybka z nedostatečně zakrytého akvária vyskočí a pak už ji hledejme mimo akvárium. Pokud přesto žádnou mrtvolku nenajdeme, je možné, že se o ni už "postaraly" ostatní ryby či plži a posloužila jako zpestření jejich jídelníčku. Případný úhyn některé z našich ryb, pokud není velmi častý a hromadný, nás nemusí příliš znepokojovat, neboť stejně tak jako ve volné přírodě, tak i u nás se ne každá ryba dožije dospělosti a vysokého věku. Avšak v případě viditelně se jevících příznaků počínající choroby nebo napadení cizopasníky zahájíme ihned léčbu – podrobněji viz nemoci. U nově zasazených nebo přesazovaných rostlin si všímáme toho, zda-li se dobře uchytí, v případě jejich uvolnění ze dna je pak znovu zasadíme.

Každý týden (příp. jednou za 10-14 dnů - dle potřeby) očistíme čelní sklo od řas škrabkou se žiletkou nebo magnetickou stěrkou. Zkontrolujeme také čistotu krycích skel, neboť jejich znečištění (prach, zaschlé kapky vody) velmi znatelně snižuje intenzitu osvětlení. Odstraníme část rychle rostoucích plovoucích rostlin a zkontrolujeme ostatní rostliny, zda-li se některé příliš nerozrůstají na úkor jiných. V tom případě takové protrháme či přesadíme a dále také odstraníme staré žloutnoucí či odumírající listy.

Tím nejdůležitějším úkonem akvaristy při údržbě jeho akvária je pravidelná částečná výměna vody. Jak už bylo řečeno v části o filtraci, tak ve vodě se hromadí mnohé látky, které filtrace nedokáže zpracovat či jsou přímo jejím výsledným produktem - hlavně dusičnany (NO3), fosfáty, ale i barviva obsažené v dodávané umělé potravě, výluhy z kořenů, zbytky chemických prvků z hnojiv pro vodní rostliny ad. Objem a četnost této výměny vody závisí na počtu a druhu ryb v naší nádrží a na množství jim dodávané potravy. V případě většího počtu ryb v nádrži téměř bez rostlin je i při intenzivní filtraci nutné měnit vodu častěji a ve větším objemu, než v nádrži s menším počtem rybek, která je navíc hustě zarostlá rostlinami. Pravidlem však je, že množství měněné vody nemá přesáhnout přibližně 1/3 objemu nádrže. Pro osazenstvo našeho akvária je mnohem přijatelnější, mění-li se voda častěji a v menším množství, než dojde-li příliš pozdě k dlouho odkládané výměně velkého množství vody naráz. V případě výměny většího objemu vody než je cca 30%, by doplňovaná voda měla mít přibližně stejnou teplotu jako voda v nádrži, a také by se při použití čerstvé vodovodní vody neměla tato kvůli možnému vyššímu obsahu chlóru napouštět přímo z vodovodu do akvária. Postačí ale přibližně pouhých několik málo minut či více (dle intenzity chlórování v místní vodárně) nechat vodu odstát, což bude dostatečně dlouhá doba na to, aby většina chlóru z vody vyprchala. Tím pádem pak není nutné používat různé chemické přípravky neutralizující ve vodě chlór apod.

Pravidelně jednou za 3 až 4 týdny odkalíme detrit (bakteriemi zpracované výkaly ryb a nespotřebovaná potrava) ze štěrkového dna pomocí odkalovacího zvonu a hadice. Při sníženém průtoku vody filtrem propereme filtrační náplně ve vodě předem odpuštěné z nádrže. Takže pravidelná částečná výměna vody se zkombinovat také současně s odkalováním či čistěním filtru.